Záboří

Nejmladším římskokatolickým kostelem mělnického vikariátu je kostel Narození Panny Marie v Záboří. Byl postaven roku 1884 v novorománském slohu na místě původního gotického kostela připomínaného již k roku 1384. V Podlahově soupisepamátek je zachycen jeho půdorys, který tvoří předsíňka, obdélníková loď s kruchtou a polygonálně zakončený presbytář, k němuž je připojena malá sakristie čtvercového půdorysu. Loď byla zřejmě kryta plochým prkenným záklopovým stropem a presbytář překlenut křížovou klenbou. Kolem starého kostela býval hřbitov.

Ve druhé polovině 19. století náš zemědělský venkov poměrně prosperoval, což se mimo jiné projevovalo přestavbou ponejvíce dřevěných starých selských gruntů na nová stavení z kamene a cihel. Zejména po josefínských reformách nezůstávaly pozadu ve výstavbě ani farní budovy. V Záboří byla nová fara postavena roku 1789. V poměrněrozlehlé budově fary byla též nejprve jednotřídní (do roku 1880), poté dvoutřídní (do roku 1890) a konečně trojtřídní škola. S venkovskými kostelíky, které již nestačily pojmout zvětšující se populaci a mnohde svou skromností kontrastovaly se zmíněnou novou výstavbou zemědělských usedlostí (statků i chalup), to bylo horší. Ke kostelu měli lidé pevné vazby.

Zde bývali jejich předkové, i oni sami, uváděni křtem do života, oddáváni a konala se tu též poslední rozloučení se zesnulými. Zbořit kostel, byť s ušlechtilým cílem jímž bylo postavení nového většího chrámu Páně, se odvážili obce jen výjimečně.

Na Mělnicku se tak stalo roku 1866 ve Vliněvsi a potom právě v Záboří. Se zánikem starého gotického kostelíka zanikl také hřbitov, který ho obklopoval. Nový byl postaven za vsí.

Dnes by pravděpodobně starý kostel dostačoval, ten nový však je výrazem oběti, kterou vynaložili zábořští farníci na nový „Dům boží”, aby pojal všechen lid a stal se dominantou obce vzniklé kdysi za borem, táhnoucím se po hřebeni od Turbovic k Přívorům.

Závěrem bych chtěl farníkům ze Záboří, Kel, Červených Písků a Tuhaně vyslovit přání, aby se jim podařilo udržet to, co postavili jejich předkové k větší slávě Boží jako jejich živý odkaz.

František Purš